Potraviny v Česku aneb nástup amarounů

Máme levné potraviny?

Jsou v Česku potraviny s porovnání s dřívějškem a s ohledem na kvalitu opravdu levné?

     V předvolebních časech často čeští politici mluví o nezbytnosti zajištění levných potravin pro české spotřebitele. Jsou však u nás potraviny skutečně levné? Odpověď na tuto jednoduchou otázku může být dosti složitá. Pokud se podíváme na srovnání s dřívějškem, dalo by se konstatovat, že potraviny jsou doopravdy levnější a že jejich podíl na nákladech domácností se snižuje. Jestliže v roce 1995 činil podíl spotřeby potravin, nápojů a tabáku na vydání domácnosti zhruba 31%, pak v roce 2004 to bylo 24% a v roce 2010 22%. Můžou za to zejména skutečnosti, že postupně vzrůstá produktivita práce v zemědělství, zvyšuje se užitkovost, zavádějí se nové technologie. Na straně druhé však dochází ke snižování kvality potravin, názvy potravin ztrácejí svůj původní smysl.

     Šizení potravin není v Česku nic nového pod sluncem. Již za středověku byli nepoctiví pekaři máchaní ve Vltavě, proti podvodníkům byly prováděny i drastičtější tresty včetně trestu smrti. České země byly už od dob Rakouska-Uherska významným producentem potravin. Na konci 19. století byl vydán Rakouský potravinářský kodex, který si kladl za cíl, aby „bráněno bylo vždy více se rozšiřujícímu porušování potravin, a to jak porušování takovému, které v sobě zahrnuje nebezpečí pro zdraví konsumentů tím, že užívá se látek přímo škodlivých, tak i porušování takovému, kde se především jen výživná hmota potravin zmenšuje, a kterým mimo škodu ve směru majetkovém při opětovném požívání taktéž poškození poměrů výdělkových a zdravotních způsobeno být může.“ V §§ 9 – 23 zákona č. 89 byla vtělena trestní ustanovení. Mezi skutkové podstaty bylo řazeno např. padělání a falšování potravin, odepření možnosti vstoupení do prodejny a odebrání vzorků, nedbalostní i vědomé skladování a prodávání potravin, které mohou poškodit lidské zdraví, atd. Na tento kodex navázal prvorepublikový Potravinový kodex, který platil do roku 1948, kdy byl zrušen a začaly platit státní normy, které stanovily složení potravinářských výrobků. Tyto např. zakazovaly přidávat do masných výrobků jakékoli cizorodé látky s výjimkou soli, koření, vody v povoleném množství při solení nastřikováním, vitaminů či minerálních látek. Od 1. 1. 1995 byly tyto normy zrušeny a výrobci si mohou do svých produktů dávat vše, co uznají za vhodné. Prakticky jediným předpokladem je to, že to musí být zdravotně nezávadné. V červenci 2009 pak byly dále zrušeny i některé obchodní normy platné pro prodej ovoce a zeleniny v rámci EU. V současnosti je tak možné prodávat například květák, pórek, cukety, melouny, třešně, višně, mrkev nebo česnek v podstatě v jakékoliv kvalitě, pokud nejsou výslovně zkažené. V Česku se stále více mluví o tom že jsme odpadkovým košem Evropy a že kvalita potravin není valná. Skutečně kvalitní potraviny jsou pak pro spotřebitele s podprůměrnou mzdou prakticky luxusním zbožím.

     Jako názorný příklad lze uvést cenu jogurtů, které jsou za normálních okolností výrobkem s vysokou užitnou a výživnou hodnotou. Kromě živých kultur jsou zdrojem bílkovin, vápníku, fosforu a různých vitaminů skupiny B. Vzpomínám si na dětství, kdy velký výběr jogurtů nebyl, snad tři čtyři druhy. Byl jogurt bílý 200 ml za 1.50.- Kčs a jogurty s marmeládou za 2,- Kčs. Tyto jogurty byly v zálohované sklenici za 0,50 Kčs. Jednalo se o výrobky, které moc dlouho nevydržely, protože šlo o živé jogurty, které se brzy kazily.  Byly hustší, protože dle normy musely obsahovat 22 procent sušiny. Marmeláda v těchto jogurtech byla skutečná ovocná marmeláda. Dnes je v obchodech nepřeberné množství těchto výrobků, ovšem spíše nevalné kvality. Tyto rádobyjogurty obsahují zahušťovadla, a to zejména bramborový škrob nebo želatinu, příp. obojí. Tato zahušťovadla však pro tělo žádnou zdravotně prospěšnou hodnotu nemají. Obsah sušiny činí u současných jogurtů zhruba 12-13 procent. Ovoce či džem, který je součástí těchto výrobků bývá zcela nebo zčásti náhražkou. Např. podstatnou část „jahodové složky“ tvoří u levnějších jogurtů protlak nebo šťáva z červené řepy, jablek či z mrkve. Pokud má takový jogurt získat dojem příslušné ovocné složky, musí se tyto levné protlaky z mrkve, jablek nebo červné řepy obarvit a dochutit éčky. Takové výrobky dnes koupíme v cenové hladině do 10,- Kč a na první pohled se tedy může zdát, že takový jogurt je oproti jogurtu z let před rokem 1989 opravdu levný. Pokud však chceme porovnávat jogurty se stejnou kvalitou a výživnou hodnotou, musíme porovnávat původní jogurt se současným jogurtem, který neobsahuje různá zahušťovadla, přídatné látky a jiné náhražky a jehož ovocná složka je tvořena skutečným originálním ovocem. Takový jogurt o hmotnosti 200 gramů dnes koupíme v cenové relaci nad 20 korun, přičemž s obsahem sušiny 22% se dnes prakticky nesetkáme. Pak lze snadno dospět k závěru, že tento výrobek je dnes oproti době před rokem 1989 při cenových a mzdových relacích dražší. Stejná situace je ovšem i u jiných výrobků. Např. jedna ze základních potravin - chléb. V roce 1989 stál 1,5 kg bochník 4,20 Kčs, což potvrzují i údaje ČSÚ, které říkají, že cena 1 kg chleba činila 2,80 Kčs. Dnes jsou ceny chleba rozdílné, nekvalitní chemický chléb s přísadou neprodaného rozemletého chleba a pečiva lze koupit za 15 korun (v akci i méně), kvalitní kváskový chleba stojí kolem 30 korun i více.  A můžeme pokračovat. Kolik dnes stojí párek, který se vyrábí z masa a ne mouky, vody a dalších náhražek? Kolik dnes stojí sýr, který je opravdovým sýrem? Kolik dnes stojí opravdová zmrzlina, která se vyrábí ze smetany a kravského mléka? Kolik dnes stojí opravdu kvalitní pečivo? A tak dále, a tak dále ...... Bohužel odpovědným lidem za výživu tohoto národa je všechno jedno. Mnohé výrobky nejsou tím, čím se nazývají, ale to, v jakém obalu či krabičce se prodávají. Jejich výživná hodnota je minimální. Nakonec proč se má stát o to starat, když si lidi v lékárně koupí umělé vitamíny a různé doplňky stravy, které tyto potravinové šmejdy buď neobsahují nebo jich obsahují minimum? Polistopadové garnitury bohužel uzákonily v Česku to, čemu se bránili lidé již ve středověku, co bylo zakázáno zákonem za Rakouska-Uherska, za První republiky i za reálného socialismu - šizení a falšování potravin.

Kvalitní potraviny nebyly, nejsou a nebudou levné!

Na závěr si dovoluji uvést citát z jednoho blogu: "Moje matka vždy vzpomínala, že když za první republiky pracovala jako služka v jedné bohaté brněnské rodině, vídala tam někdy na stole uherák. Říkala, že si ho nikdy nemohla dovolit koupit a stal se pro ni symbolem bohatství a blahobytu, aniž by věděla, jak chutná. Koupila a ochutnala ho až "za komunistů" a i já jsem jí ho při různých příležitostech kupoval a ona byla šťastná, že se dožila takové doby, že si může uheráku dopřát co hrdlo ráčí. Netušila ovšem, a ani se toho nedožila, že se vrátí doba, kdy pravý uherský salám PICO bude opět symbolem bohatství a blahobytu a že pro většinu lidí bude opět nedostupnou a drahou delikatesou, kterou si mohou dopřát jen zcela výjimečně při slavnostní příležitosti."

Ceny potravin s porovnání s okolními státy.

     Již dnes se běžně hovoří o tom, že lidé z příhraničních oblastí jezdí nakupovat potraviny do okolních zemí, kde koupí na nižší peníz výrobek s vyšší kvalitou, než v Česku. O naší zemi se mluví jako o popelnici Evropy, do naší země se od nich dováží šmejdy, které by si u nich nikdo nekoupil. Rozdílnou kvalitu výrobků stejných značek pro západní a východní trh probírali už dokonce europoslanci v Bruselu. Česko je bohužel státem, kde jsou potraviny dražší, než ve státech okolních. Přitom čeští zemědělci dnes prodávají svoje produkty za ceny, které jsou v Evropě běžné, nakonec i v tomto oboru máme otevřenou ekonomiku se světovými cenami. Je zajímavé, že při nedostatku obilí jezdí do Česka polští obchodníci, kteří kupují od zemědělců pšenici za hotové za cenu vyšší, než jim platí zdejší výkupní organizace. Polské výrobky z mouky jsou ale levnější, než ty naše. Jak je to možné...? Potravinářská komora i stavovské organizace zemědělců tvrdí (a má to logiku), že je to kvůli vysokým maržím obchodních řetězců, které dle jejich údajů mají dosahovat 60-80%. V Česku bohužel téměř neexistují silné spotřebitelské organizace, které by prosazovaly zájmy spotřebitelů, poukazovaly na nekvalitu výrobků a hledalo důvody, proč jsou v Česku nekvalitní a přitom tak drahé potraviny. Největší spotřebitelská organizace - Sdružení ochrany spotřebitelů - se veřejně moc neprojevuje. Světlou výjimkou je dTest, který provádí a zveřejňuje testy potravin i spotřebního zboží.  Stát se ke spotřebitelům choval po léta v rámci klišé o neviditelné ruce trhu, ale zdá se, že se snad začíná blýskat na lepší časy. Do kvality (či spíše nekvality) potravin se na základě neblahých výsledků kontrol potravin začínají obouvat sdělovací prostředky. A právě mediální tlak  přináší nějaké pozitivnější výsledky. 

 
Zdroje a doporučené odkazy: 

- Za komunistů - srovnání cen výrobků

- Potraviny za komunismu - alternativní srování cen s přihlédnutím ke kvalitě

- Peklo na talíři - známá videa  Romana Vaňka

- Jídlo s. r. o. - Roman Vaněk zjišťuje, jak se vyrábí potraviny

- A dost! - někdy i kontroverzní videa o kvalitě potravin i spotřebního zboží

- dTest - komplexní servis pro spotřebitele

Výrobci nám zmenšují balení, aby nemuseli zdražit. Kde nás chtějí obelstít?

 

 

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode