Něco o jídle

Kolem potravin a jejich kvality se vede široká diskuze, ve které se objevují rozdílné názory nejen v laické, ale i v odborné rovině. Nejvíce diskuzí se vede o škodlivosti či neškodlivosti jídla. Často slýcháváme o vysokém obsahu dusíku či zbytků látek z postřiků v rostlinných produktech, často slyšíme zprávy o zbytcích antibiotik, které obsahuje kuřecí či vepřové maso. Mezi další informace patří ty, které hovoří o dovozech kuřecího či hovězího masa z jižní Ameriky, kde jsou hospodářská zvířata krmena geneticky modifikovanými krmivy, na něž jsou rozporuplné názory. Čeští zemědělci se ohánějí tím, že západní Evropa, odkud k nám proudí jejich vysoce dotované potraviny, používá chemických hnojiv daleko více, než v Česku. V diskuzích se objevují i názory, že rozdíl mezi normálním a ekologickým zemědělcem je takový, že ten ekologický farmář práškuje v noci.

Vývoj potravin, jejich kvality a ceny je ovlivněn mnoha kritérii. Cílem toho webu není dopodrobna informovat o všech aspektech tohoto vývoje. V produkci potravin platí zvláštní paradox, kdy s růstem počtu obyvatelstva na planetě se snižují ceny potravin. Z celosvětového hlediska ceny potravinových komodit v roce 2000 klesly zhruba na 30% cen, za které je bylo možno nakoupit v roce 1957. Umožnily to nové odrůdy plodin, jejich vyšší hektarové výnosy, vyšší užitkovost zvířat apod. Přitom se hledají i další cesty v potravinářském průmyslu. Zdokonaluje se technologie výroby potravin, která jednak řeší obohacování některých potravin esenciálními faktory, jednak přispívá k vyššímu využití suroviny. Na straně druhé však v souvislosti s honbou za co největším ziskem dochází i k šizení potravin a užívání náhražek, které se dříve užívaly v obdobích neúrody a válek.

V Česku platily až do počátku 90. let potravinářské normy, které však byly zrušeny. Ne, že by se předtím vždy dodržovaly, ovšem pokud ano, pak výrobek se specifickým názvem (např. Selský salám) měl stejné složení všude v republice. I v případě, kdy normy nebyly striktně dodržovány, nebylo možné výrobky podstatným způsobem falšovat. Např. do párku se přidalo méně hodnotné maso, než stanovila norma, ovšem přidávání mouky bylo prakticky zakázáno. Po roce 1993 bohužel začalo docházet k situaci, kdy kdokoliv mohl začít pod jakýmkoliv názvem a vnějším pozlátkem prodávat cokoli. Kvalita mnoha výrobků šla tak rapidně dolů a běžný spotřebitel to zprvu ani nepostřehl. Až postupně se začaly objevovat informace o tom, že je třeba sledovat složení výrobků, protože jejich obsah neodpovídá tomu, za co se tyto výrobky vydávají. Problémem však je, že spotřebitel nechodí nakupovat, aby tam strávil svůj čas čtením složení, problémem je i to, že složení je mnohdy psáno tak malými písmeny, že by obchodní domy měly dávat do regálů lupy. Dalším problémem je to, že složení takových výrobků, jako je chléb, pečivo či pultově prodávané masné výrobky, saláty, sýry apod. není k dispozici takovým způsobem, aby zákazník nemusel obtěžovat prodavače a zdržovat ostatní zákazníky ve frontě, když si chce toto složení přečíst. Spotřebitel tak kupuje falšované výrobky, u nichž hraje rozhodující roli to, co je napsáno na obalu, ne skutečné složení a výživová hodnota.

Vodítkem v kvalitě či nekvalitě potravin bývá cena výrobků, ale ani ta není zárukou, že výrobek obsahuje jen takové suroviny, které by zákazník očekával podle názvu. Zákazník je tak dán na pospas všeřešícího trhu, který v tomto českém prostředí řeší zejména zájmy nadnárodních obchodních řetězců. Je zřejmé, že existují zákazníci, které kvalita nezajímá a dívají se jen na cenu. Existují však stále zákazníci, zejména ti dříve narození, kteří byli zvyklí na to, že výrobek má být tím, čím se nazývá, a nemají čas ani silný zrak na to, aby si četli miniaturní složení na obalech, kterému stejně mnohdy ani nerozumí. Tento stav je také výhodný také pro český stát, protože díky výrobě těchto náhražkových potravin nedochází k nárůstu jejich cen, tudíž nezvyšuje se hodnota spotřebního koše a vládní garnitury nemusí přistupovat k navyšování životního minima a valorizaci důchodů. Dochází tak k začarovanému kruhu, kdy důchodcům a sociálně slabým vlastně nezbývává nic jiného, než si nekvalitní náhražkové potraviny kupovat a přispívat tak k jejich výrobě. To, co bylo dříve standardem, se dnes prakticky stává luxusem. Je ovšem též pravdou, že nekvalitní jídlo si kupují i mnozí dobře situovaní občané, kteří momentálně splácí nové auto, dovolenou, či vánoční dárky, a někde se přece ušetřit musí.....

Současný stav v potravinářské kvalitě se dá charakterizovat rozporně. Na jedné straně dochází ke zlepšování některých ukazatelů kvality výrobků, jako je např. kvalita hygieny, na straně druhé dochází ke stále většímu užívání náhražek. To, že tyto náhražky jsou do výrobků vpravovány, ještě neznamená, že by se nesměly vyrábět. Pokud splňují zdravotní a hygienické předpisy, tak proč ne! Ale v žádném případě by se produkty z nich vyrobené neměly jmenovat stejně, jako originál. Státní orgány již některé dílčí kroky podnikly, když stanovily, jaké minimální podmínky má mít např. výrobek, který má být označen jako špekáček, či výrobek, který má být označen jako sýr. Další výrobky, které mají svůj specifický název, by se měly vyrábět podle tradiční receptury a pokud tam někdo dává náhražky, pak by se tyto výrobky neměly pod označením originálu prodávat. Zkrátka je nutné, aby v potravinářském průmyslu zvítězila pravda nad lží a klamem. Českému spotřebiteli nepomůže bohužel ani Evropská Unie, která na jedné straně diktuje spousty nesmyslných předpisů, zakazuje např. název "pomazánkové máslo" apod. ale na straně druhé je jí jedno, že v EU platí dvojí standardy pro prodej potravin - jedny (ty lepší) pro spotřebitele ze starých zemí EU, druhé (ty horší) pro spotřebitele z východních zemí EU. Největším paradoxem je ale to, že české, respektive evropské předpisy mají daleko tvrdší podmínky na složení a obsah takzvaných nutričních hodnot pro psy a kočky než pro lidi.....

V červnu 2011 se objevila zpráva, že jistý japonský vědec vyrábí (zatím experimentálně) jídlo z lidské stolice. Lze si dokázat, jak by na toto zareagovali čeští výrobci a dovozci. To by zřejmě byly obchody plné klobás a párků, vyráběné z tohoto produktu, vždyť při neexistenci standardů jsme zemí neomezených možností, kde jde možné do potravinářských výrobků dávat téměř vše, přičemž se může používat název, který je charakteristický pro jiné výrobky. Např. párky a klobásy byly za Rakouska-Uherska, za První republiky i za bolševika výrobkem, který se dělal z masa. Dokonce na to existovaly zákony. Dnes je falšování potravin, které se v českých zemích trestalo již od středověku, státem oficiálně zlegalizováno.

Něco o jídle

Vyhledávání